Miš prostě na kole jezdit zřejmě nikdy nebude. Kolo ho neláká a ani nezajímá. Nemá chuť se na něm svézt, když vidí další kluky. A protože na malé koloběžce jezdil rád, tak o vánocích 2015 dostal pod stromeček velkou s nafukovacími koly (aby mu nějakou dobu vydržela).
Letos jsem se na jaro odhodlala pořídit koloběžku i sobě. Pěšky už se Miš špatně stíhá a je jednoduší pustit koloběžku a hrábnout po něm, než seskakovat z kola. Už když přišla a já ji jen nahrubo sestavila, tak se Miš rozsvítil jak sluníčko a hodlal ji používat. Několikrát jsem ho upozornila, že to nejde a hned ze dvou důvodů: 1) Koloběžka je moje a 2) Potřebuje utáhnout a seřídit.
Když jsem ji přivezla zpátky domů po seřízení a objevil ji, tak už se mi ho zastavit nepovedlo.
Po konstatování: Ale tahle je moje po mě hodil pohled, který hovořil za vše (To si už říkala, a co má být).
Nakonec ji teda otráveně přivedl zpátky, ale vracet se mu jí nechtělo.
Měla jsem koloběžku, nemám koloběžku ...
Je to výstižné, ale naštěstí to není realita. Miš se smířil s tím, že on má tu menší fialovou a že tu mojí mu tady občas půjčím.
Žádné komentáře:
Okomentovat