Chce to jeho dobrou náladu, fotoaparát v pohotovosti a spoustu štěstí. Plnit pokyny je téměř nemyslitelné. Možná víc napíši někdy příště, dneska se chci ale vrátit trochu zpět
Využila jsem možnosti od Doteku Světla k fotografování. Dotek světla je charitativní projekt zaměřený na profesionální fotografování hendikepovaných dětí zdarma. Více o projektu najdete buď přímo na stránkách www.dotek-svetla.cz nebo na Facebooku.
Většinou po sepsání a zaslání příběhu ke zveřejnění, dostanou zájemci odkaz na fotografa v okolí. Já to měla trošku jinak. Vybrala jsem si totiž Studio Fénix v Novém Boru, s tím že si tam ráda zajedu.
Lenku totiž už znám dlouho (aspoň tedy přes internet) a loni jsme se seznámili osobně. Když nás fotila v červnu. Lenka je totiž nejen výborná fotografka, ale především úžasně empatická žena s velkým srdcem. K prvnímu společnému fotografování přibrala svého syna Toma, kdyby bylo potřeba prolomit Mišovu nedůvěru. A byl to báječný nápad, ne kvůli nedůvěře, protože Miš si okamžitě oblíbil oba, ale díky Tomovi jsme mohli udělat i pár exteriérových fotek, protože právě jemu Miš okamžitě věnoval svou bezvýhradnou důvěru. Následoval ho kamkoli a Tom se o něj opravdu dobře staral, pomáhal mu, jistil ho.
A i samotné fotografování v ateliéru u Lenky doma probíhalo v pohodě, Tom předváděl, Miš to opakoval po něm a ve finále to i jeho bavilo. O tom, že si oba oblíbil svědčilo i to, že ještě nějakou dobu hlásil že pojedeme za paní, kluk a morček (to když v pauze Tom ukázal Mišovi morče a jemu se zalíbilo).
A letos v březnu jsme to zopakovali, tentokrát právě přes Dotek Světla. Vyrazili jsme na výlet autobusem a jakmile jsme na konečné vystoupili, Mišák okamžitě zapnul tu GPS, kterou má v hlavě a naprosto bezpečně mě odnavigoval do cukrárny, ve které jsme měli sraz minule a samozřejmě i tentokrát. Protože jsme měli dost času, dali jsme si pizzu, Miš zmrzlinu a trošku se naštval, když jsem zamítla palačinku. Ale to už dorazila Lenka a slíbila mu je k svačině mezi focením. A tak vyrazil zcela automaticky správným směrem. Když jsme došli k silnici a bylo potřeba, aby šel za ruku, tak ji bez řečí podal mě i Lence a šel. Tam kde bylo potřeba, aby šel jen s jednou osobou, šel s Lenkou. Už to svědčí o jeho důvěře k ní, protože aby šel s někým cizím za ruku, to prostě nedělá. Cestou nám dovolil zastávku na jednu společnou venkovní fotku a pak opět vyrazil. Dovedl nás nejen ke správnému domu, ale i do správného patra a ke správným dveřím.
A po nachystání, už se fotilo. Neměl tentokrát úplně ideální náladu, ale vždycky se našel nějaký důvod, proč se rozhodl s námi spolupracovat :D
A po nich opět spolupracoval
Takže jak se fotí Miš? Pokud jsou kolem něj lidé chápaví, vstřícní a empatičtí, tak to vlastně není zas tak zlé a to i když nemá dobrou náladu.
Když jsme odcházeli, šli nás Lenka s Tomášem doprovodit na autobus a tady jsem zažila sen. Tom se ptal na různé Mišovo reakce, zajímalo ho, proč i když se naučí adresu a cestu si zapamatuje na první pokus, nemůže jít nikam sám. Proč občas mluví anglicky, proč některé věci, které nám přijdou problém, on přejde bez povšimnutí a jiné, které necháme bez povšimnutí my, ho vyděsí. Proč si zacpává uši a prchá před některými zvuky a další ... A já vysvětlovala a povídala ... a ráda. V jednu chvíli mě Lenka zarazila - Počkej, musíš mu vysvětlit co je nízkofunkční ... Začala jsem přemýšlet o vhodně podané definici pro 12ti letého "kluka", když slyším: No to je přece o tom, jak dobře dokáže fungovat v naší realitě bez pomoci někoho dalšího. Vím, že je to zjednodušená definice, ale lépe bych to v daném případě vystihnout nedokázala.
A proč sen? Mým velkým snem a přáním je, abychom s Mišem potkávali co nejvíce lidí plných empatie a pochopení pro odlišnosti. Lidí, kteří se zeptají proto, aby se mohli přizpůsobit nebo neodsoudili někoho jen tak. Lidí jako jsou Lenka a Tom. Dvanáctiletý mladík, který dokázal za naše dvě návštěvy u nich pochopit více, než spousta dospělých za daleko delší dobu.
